Ajurveda

Je těžké, když se naprosto známé věci stávají scela neznámými a to co bylo samozřejmé je najednou úplně nové. Tolik času strávených učením se rozpadá v prach  a já pořád vyhlížím, kdy z toho prachu povstane něco nového.

Studuji ajurvédu a nedávno jsem měla pár dní školy. Je to vždycky slast a utrpení zároveň.

Ještě vyhlížím a moc nevidím, ale začala jsem tomu říkat joga mozku. Je fajn nenechat mozek jednostraně tvrdnout a myslet si jak sežral moudrost světa. Nutit ho někde začít vidět to samé od začátku, z jiného úhlu pohledu. Někdy se až divím, jak dokáže být mozek pyšný a líný.

Nebudu se přetvařovat. Bolí to. Proto tomu říkám joga mozku. Je to jako když cvičíte jogu, držíte v nějaké pozici, tahne to, hřeje to a vy čekáte až s dechem přijde ta slastná úleva. Tak nějak v tuhle chvíli vnímám mé učení ajurvedy. Trápím mozek, natahuji ho, táhne to a pálí a já doufám, že přijde ta slatná úleva.

Je hezké zjistit, že se na život dá dívat i jinak a v ajurvédě se propojují věci, které jsem znala, které jsem tušila a které chyběly do celku.

Všeobecně si myslím, že by člověk neměl zakrnět a myslet si, že má dostudováno, že má práci, že má hotovo. Řekla bych, že v této chvíli je tak v polovině. Neznamená to, že by se měl každý trápit doživotním učením, ale zůstat otevřený novým věcem a možným změnám by určitě měl.

Nikdy nevíme co nám zítřek přinese a ať je to cokoli, je to další část našeho soukromého příběhu a je určitě lepší se na ni těšit, nebo jí být alespoň otevřený.