Poztrácené barvičky

Všimli jste si, jak s přibývajícím věkěm míň a míň používáme barvy? Není to tak u každého, ale kdybychom to zprůměrovali, tak si myslím, že bychom asi koukali.

Kolik dospělých si dělá barevné zápisy z porad a ze schůzí? Nedej bože si zápis namalovat. Někdy mi přijde, že se někteří dospělí barev přímo bojí. Jak se to stane?

Jak člověk stárne, nosí míň a míň barevné oblečení, jeho penál (pokud nějaký má) se smrskne na propisku a mikrotužku. Když s těmi lidmi mluvím, většině se barvy i líbí, ale jakoby ztratili odvahu je použít.

Proč nejsou v zasedačkách a na recepcích kromě nudných propisek i pastelky? Proč lidé ve svých bytech nepoužívají víc barev? Kam se poděla hravost a radost?

Balzámem na duši jsou mi dospěláci, kteří těď propadli omalovánkám. Myslím, že je to krásný hit poslední doby.

Taky si myslím, že by bylo fajn, kdyby se lidé naučili při sobě nosit bloček a alespoň základní pastelky a vždycky, když je někdo naštve, nebo budou zápasit s nějakou emocí, aby si to namalovali. Vždyť to nemusí být umělecká kresba. Stačí pár řádně mířených čar na papír a člověku je lépe. A jako bonus někdy vznikne i zajímavý obrázek.