Moje dnešní slova jsou o událostech posledních dní. Není to jarní téma, ale k Velikonocům se vlastně hodí.
V poslední, poměrně krátké době, jsem zažila několik úmrtí. Každá smrt je jiná a každá se těžko snáší. Je to brána, kterou projít vyžaduje spoustu sil. Ale kdo ji projde, bude silnější a bohatší o mnoho zkušeností.
Když vám zemře bratr, odejde s ním velký kus vašeho života. Sdíleli jsme dětství, měli vzpomínky, které patřily jen nám. Když přijde smrt pro dvě bízké osoby brzy za sebou, tu druhou vnímáte jaksi otupěle a ochromeně, může se stát, že loučení neprožijete tak naplno a o to déle se loučíte.
Nedávno odešel člověk blízký, se kterým jsme sdíleli velký kus svých světů. Každý den procházím jinou fází vyrovnávání se s touto situací. Když člověk projde šokem, začne pozorovat zvláštní dění ve svém těle. Bolest nad ztrátou, sobecká zlost, že mě v tom nechal, výčitky, nad svým sobectvím a zase stesk. Mele se to a převaluje. Byl tu pro mne vždycky a na tenhle moment byl připravený, měla bych být i já. Pozoruji a snažím se učit.
Zatím jsem pochopila, že se smrtí, se člověk nesmíří. Může ji jen přijmout. Pochopila jsem, že je důležité udržovat své „účty“ srovnané, vyslovit myšlenky, které jdou hlavou, nebrat druhého jako samozřejmost a také jsem pochopila, že když přijde smrt náhle a nečekaně, vždycky zůstane něco nedokončeno.
A tak se každý den učím. Můj člověk se pere s bolestí, ale ve své duši cítím klid.
A co je důležité, blízkost dalších lidí. Každý člověk fázi truchlení prožívá jinak, ale to že jsou kolem další lidé, kteří vás mají rádi a cítí s vámi, to pomáhá. Dřív jsem nevěděla, jak se k člocvěku, který truchlí postavit, bála jsem se a utíkala z dosahu, ale opravdu pomáhá, když je někdo nablízku, obejme, řekne, že je mu to líto. Stačí, když jen stojí a mlčí, ale je tam.
Proto si važte svých blízkých, neberte je jako samozřejmost a nebojte se truchlících. Jen se na ně usmějte a dejte najevo, že jste tam.
