A čas pořád běží

Vytáhla jsem fotky dětí z doby, kdy se narodily. Rostou hrozně rychle. Spoustu věcí bych teď dělala jinak, jenže teď je teď a já můžu spoléhat jen na to, že tenkrát jsem vše udělala tak, jak nejlépe jsem dokázala.

O víkendu bylo jednomu z mých synů 12 let. Nedalo mi to a vytáhla jsem album s fotkami z roku, kdy se narodil. Je zvláštní, jak se vám porodem změní něco v očích. Není to únavou, tou trpíte už před porodem, ale objeví se tam jakási tíha, odpovědnost, ale i radost, zvláštní směsice nepopsatelného. Myslím, že teprve, když toho človíčka držíte v ruce, tak vám dojde co jste to udělali. Teď už je to napořád.

A tak se snažíte být co nejlepší rodič, vaříte z vody, tápete a hledáte v paměti vzory a moudra, co vám kdo kdy poradil. Kolikrát jsem jen zhrouceně seděla a jediné na co jsem se mohla spolehnout bylo to, že je prostě miluju a víc nedokážu. A to nemluvím o tom, kolikrát jim ta láska zachránila život.

Přečetla jsem spoustu knih o výchově, každý má jiný přístup, každý prosazuje to své, ale nakonec je to jen na vás. Každý člověk je jiný, každý rodič je jiný, každé dítě je jiné. Vychovávat se dá jen srdce. A tím nemyslím dětem všechno dovolit a bezmezně je obdivovat, ale jen vy víte, co potřebují. Kde začínají a končí hranice, které mohou fungovat.

Teď najednou je syn podstatně samostatnější, můj vliv na něj už není takový a mě došlo, že já už můžu jen spoléhat, že jsem mu dala dobrý základ, na to, aby to zvládl. Aby byl dobrý člověk a aby se neztratil.